Aplikovaná termomechanika 2006

Aplikovaná termomechanika 2006

Letošní (termo)mechanika se konala v Lužických horách za krásného počasí od pátku 13.ledna do neděle 15.ledna. Uražené vzdálenosti jsou s minulým ročníkem nesouměřitelné, protože letos jsme podle mne chodili jen do kopce :-) a bylo mnohem více sněhu. Zásadu "Tělo musíme překvapit" jsme myslím dodrželi.

Na nádraží se nás sešlo pět. Tomáš, Pavol, Káťa, Lída a Já. Po seznámení jsme nastoupili do vlaku směr Varnsdorf. Jako jediný jsem skočil na místní nástrahy mobilních sítí a vesele jsem telefonoval přes německý T-Mobile. Ve Varnsdorfu jsme měli čekat na další dva členy naší expedice, Ondru a Máru. Čekání se mírně protáhlo ale nakonec jsme se všichni našli a vyrazili jsme hledat místo ke spaní. Při světle měsíce a čelovek jsme ušli asi 11km a vybrali opuštěné místo, kde jsme rozbili tábor, najedli se a šli spát.

Druhý den ráno jsme měli budíček ve tři čtvrtě na devět. Holky pohotově vstaly a oddělily se od naší skupiny cestovatelů, protože chtěly jít večer na univerzitní ples bez omrzlin na obličeji. My ostatní jsme se vydali na cestu za dalším dobrodružstvím po modré značce. Cesta byla obtížnější, protože první ze skupiny se bořil po kolena i více do sněhu a ostatní pokračovali v jeho šlépějích. Tímto způsobem jsme urazili asi 12km.

Perlou dne byl výstup na Klíč. Jako vždy kazili náš pocit ze zdolání hory ostatní výletníci. Nejvíc mi asi srazil sebevědomí pán se psem, který mi oznámil, ze se nemusím bát, že pejsek, který šel s ním, je už starý a ani nemá zuby. Všechno toto trápení ale vynahradila vyhlídka z vrcholu, která byla překrásná. Nechyběl výhled na Milešovku, Krušné Hory, Ještěd nebo dokonce Sněžku.

Při sestupu se potvrdila teorie mnoha žen, že všichni muži jsou jako děti. Naštěstí jsme měli dostatek igelitových pytlů a dokonce "poigelitovanou" karimatku, takže jsme mohli sjíždět kopec skupinově. Jediný Tomáš odolal a všechno svědomitě zdokumentoval. Není divu, ze nám potom, přišla vhod nádražní restaurace s přepracovanou, ale ke konci i milou servírkou.

Když jsme vyjedli všechny zásoby bramboračky, které v hospodě měli a po usušení všeho co se usušit dalo, jsme neradi vyrazili hledat si místo, kde by jsme mohli rozbit stany a zaslouženě zalehnout. Za takové místo jsme zvolili Milštejn, ke kterému vedla cesta 4km do kopce. Někteří z nás na místo dorazili s pouhými zbytky sil.Ani bych nevěřil, jak snadno udělá delší pobyt v přírodě z lidí barbary - dokonce jsme pili krémovou polévku, jako kdyby to byl bujón! Nehledě na to, že většina naší expedice nejedla vidličkou podle všeobecně uznávaného společenského kodexu. Utábořili jsme se pod skalní branou a Ondra s Márou se rozhodli, že stan je zbytečný luxus a spali jen tak pod širákem. Později v litovali, protože každou chvíli se uvolnil sníh z převisu a padal nic netušícím spáčům rovnou do obličeje.

V noci bylo slyšet množství zajímavých zvuků - od už zmíněného padání sněhu, přes praskání stromů mrazem, až k cizím krokům vedle stanu - jak se později ukázalo, tak jen Tomáš v noci chroupal tatranku. V neděli jsme si už jen oblékli zmrzlé boty a oblečení a vyrazili jsme do Cvikova na autobus. Přišli jsme dřív a tak jsme stihli i oběd. Do přeplněného autobusu nás naštěstí řidič ještě pustil, takže jsme se mohli vydat zpět do Liberce.

Aplikovanou (termo)mechaniku doporučuji před zkouškovým obdobím každému, protože si u ni člověk neuvěřitelně odpočine. Při té zimě a fyzickém napětí si ani nevzpomenete na školu protože myslíte jen na to, aby jste byli v noci v teple a měli co pít a jíst. Musím také napsat, že na mně, jako na nejslabší článek řetězů, všichni počkali nebo mi jakkoli pomohli, takže fyzická (ne)zdatnost není problém :-).

Martin Břach