Aplikovaná termomechanika 2022

Aplikovaná termomechanika 2022

Plán - pátek
Plán - sobota
Plán - neděle

Repotáž

Na startu letošní ATM v Liberci na nádraží se sešli před odjezdem vlaku směr Děčín čtyři borci (Martina, Věra, Marek a já) a hned na začátku jsme uctili minutou ticha smutnou neúčast zakladatele a nositele myšlenky této odvážné akce Tomáše Hruše, který se nemohl (ale možná byl i rád, nevím), zúčastnit z důvodu karantény. Na přestupu v České Lípě jsme se s radostí setkali s dalšími dvěma odvážlivci Jardou a Honzou a v napětí, že si to zatím stále ještě můžeme rozmyslet, jsme se rozjeli do Krásné Lípy.

Protože naše vyhlídky na placené občerstvení po cestě byly nejisté, pro jistotu jsme vyhledali vhodné restaurační zařízení na náměstí a vrhli se do víru lanýžové degustace. Teprve potom jsme se vydali do pátečního cíle poblíž památníku Josepha Genaua, kde jsme se po krátkém hledání uložili ke spánku do mokrého sněhu - naštěstí teplota byla těsně nad nulou.

Ráno nás uvítalo jemným, ale zato hustým mokrým sněžením, které neustalo ani během celého dne. Zuby nehty dodržujíce, na počest našeho vedoucího, plán cesty, prodírali jsme se cestami, necestami až jsme se na sklonku dne ocitli v žalostném mokrém stavu U Eustacha, odkud jsme už poslušně došli po turistické stezce na Tokáň. Zde jsme se rozloučili s Martinou a Jardou, kteří spěchali na autobus, zatímco my šlapali dál s nadějí, že bude otevřeno na Chatě na Tokáni. Bylo otevřeno, trochu jsme se posušili, občerstvili a pojedli něčeho dobrého. Když nám tu dali jasně pocítit, že už se zavírá, museli jsme (o něco málo sušší) toto příjemné místo opustit. Naštěstí v Jetřichovicích v Praze měli ještě otevřeno a tak jsme se tam přisušili taky až do zavíračky. Poté jsme se vyfotili u nějakého automatu, bůh ví na co, s nápisem ATM, abychom trumfli Lídu a její brněnskou(?) fotku.

Protože se Věra s Markem vyznají, dovedli nás do dřevěného přístřešku, jehož majitelem je nejmenovaná největší česká automobilka. Honza, jak je jeho zvykem kdekoliv se ocitne, zřídil oheň ve vydesignovaném ohništi aniž by tušil, že netáhne komín. Trochu jsme se přiudili, dopili svařák a ulehli za zvuku řádících poryvů větru.

V neděli skoro v poledne jsme se -už vlastně usušení- vydali do poslední pěší etapy, která se vyznačovala zejména silným větrem (i mým), který naštěstí foukal naším směrem a občas nás popoháněl tak, že jsme museli přibržďovat. V Benešově jsme na doporučení pána, který nás přivítal slovy „kuchař už na vás čeká“, navštívili restauraci U kašny. Kuchař na nás nečekal, ale potěšili jsme ho. Po občerstvení jsme společně dojeli vlakem do Benešova nad Ploučnicí, kde jsme se rozloučili s Honzou, který pokračoval směr Děčín. Osiřeli jsme na nádraží při čekání na rychlík, který postupně nabíral stále větší zpoždění, až nám paní z pokladny přišla soucitně oznámit, že ho zrušili. Nakonec jsme tedy po další třičtvrtěhodině odjeli zastávkovým vlakem a po cestě plné dramatických otázek (Ubrzdíme to? Narazíme do stromu?), jsme se po osmé šťastně rozloučili v Liberci, s tím, že příští rok určitě pojedeme zas a že do té doby nevyměkneme!

Miroslav Knitl

Fotografie